Sklo bylo objeveno kolem roku 3000 př. n. l. v Egyptě. Zpočátku bylo velmi nečisté a bylo používáno na výrobu ozdob (tyčinky, kuličky). Obsahovalo oxid křemičitý, vápník a sodík, jednalo se tedy o vápenato-sodné sklo.
Sklenářsví, sklo a jeho vlastnosti
Sklo je homogenní amorfní, tuhý materiál. Vyrábí se z viskózní skloviny roztavené ve sklářské peci. Materiál se rychle zchladí a nemá dost času na zformování regulérní krystalové mřížky, podobně jako když se konzumní cukr roztaví a rychle zchladí vylitím na chladný povrch. Výsledná tuhá látka je amorfní (beztvará), s konchoidální strukturou, ne krystalická, jako byl cukr před roztavením.
V dnešní době rozlišujeme několik desítek druhů skel, především podle způsobu využití, s oborem sklenářství souvisí – klasické sklo, izolační sklo, bezpečnostní či neprůstřelné sklo, ale i pochůzná skla nebo zrcadla.
Čisté sklo je transparentní (průhledný), relativně pevný materiál, odolný proti opotřebení, v podstatě inertní a biologicky neaktivní. Může být formováno do všech existujících tvarů. Tyto žádané vlastnosti jej předurčují k velkému množství použití ve většině oborů lidské činnosti – sklenářství, apod.. Sklo je však velmi křehké a rozbijí se na ostré střepy. Tyto vlastnosti mohou být modifikovány nebo i úplně změněny přidáním jiných sloučenin nebo tepelným zpracováním.
Sklo obsahuje především oxid křemičitý, který je obsažen v křemeni nebo křemičitém písku (též sklářském písku), ze kterého se vyrábí. Křemen má teplotu tání kolem 2000 °C/(3632 °F), proto se při výrobě přidávají alkalické látky, které tuto teplotu výrazně snižují jako je soda a potaš, které snižují teplotu tání na asi 1000 °C. Protože alkálie snižují odolnost skla vůči vodě, což je obvykle nežádoucí, přidává se také oxid vápenatý, který tuto odolnost zlepšuje.
Pokud vás zajímají další vlastnosti a význam skla, podívejte se na heslo sklo v české wikipedia.
(zdroj wikipedia.org)